Obchodník z Libanonu aneb: “ My žijeme v ráji.“

Dnes je to víc příběh, Život, doba –  vyberte si z toho cokoli chcete či potřebujete… Koneckonců pro každého to, co si teď přečte, bude mít úplně jinou důležitost a hodnotu. Ale chci se o to podělit, protože na mne tato událost zapůsobila a uvědomil jsem si znovu, jaké štěstí mám.

Byla to klasická obchodní schůzka. Její výjmečnost  se zdála být z počátku v tom, že partner –  Obchodník z Libanonu –  trval na tom, že dorazí k nám na Prahu 6 autobusem. Pochopil jsem až později proč tomu tak chtěl.

Boris, jak se jmenoval, byl zvyklý se spoléhat pouze sám na sebe. Byl snědý, měl málo vlasů, měl modrou sportovní košili snad od Toma Taylora s rozepnutým límečkem a za silnými brýlemi se skrývaly tmavé výrazné oči.

Opotřebované sportovní hodinky a telefon v gumovém sarkofágu, který nesl viditelné známky nemilosrdného používání, prozrazovaly, že je Boris prostě zvyklý být v akci.

Po tom, co proběhlo klasické obchodní jednání jsem se ho zeptal:“ Můžu se Vás zeptat jaká je u Vás bezpečnostní situace?“ Podíval se mi zpříma do očí a ten pohled byl dlouhý a já nejsem zvyklý uhýbat a tak jsem neuhnul. Ale síla v pohledu byla veliká. Na můj vkus bylo až nezvykle dlouhé ticho a až pak mi odpověděl.: „Like a shit!“  Jako HOVNO!!

Když jedu na kole a já jezdím pořád na svém kole, tak si s sebou beru elektrický obušek, abych se mohl bránit těm, kteří mi chtějí vzít telefon, nebo to co mi měří rychlost a parametry jízdy na kole. Přepadení a loupeže jsou na denním pořádku a sem tam se objeví vrazi a někoho přepadnou a zabijou.

Všichni u nás byli na vojně a mají nějaký stupeň vojenského výcviku, umí zacházet se zbraněmi, tak nikdy nevíte, co od koho můžete čekat. Stát je spojen s politiky, a když jen některý z nich onemocní rychle se to projeví v nějaké krizi…

„Tak to můžeme být rádi, že jsme tady v Čechách bezpeční a svobodní“ –  opáčil jsem..

„Bezpeční a svobodní?!?!!“ Skoro vykřikl Boris. „You are living in PARADISE!“ Vy tady žijete v Ráji! U nás stojí deset deka šunky 2dolary osmdesát, nesrovnatelné s vámi. U nás jsou ceny jídla nesrovnatelně vyšší. Dětem musím platit 5 000 dolarů ročně,  aby mohli být v bezpečné škole. Naříkáte u vás na 3 – 4 000 uprchlíků, já žiju 50km od Syrské hranice a za poslední 2 roky k nám přišly 2 000 000 uprchlíků! Berou nám práci, protože se nechávají zaměstnat za mnohem nižší ceny.

Vláda do našich domů nezavede ani vodu ani elektřinu –  každý se musí postarat sám. Ti bohatší mají naftové agregáty a prodávají elektřinu chudším. Vodu? –  musíme mít vlastní studnu. Musíme být prostě soběstační.

Musíte vědět, kam můžete a kam nesmíte, když to víte a dodržujete to, jste celkem v bezpečíJ.

Ale naše země je krásná, jednou až bude bezpečno  –  přijeďte se podívat, stojí to za to.  Nejistě jsem kývl, že až takový okamžik nastane, dorazím, a cítil jsem to v tu chvíli upřímně.

Už jsem chápal, proč nechtěl vyzvednout a chtěl dorazit sám –  byl samostatná jednotka, zvyklý za všech okolností jednat a starat se sám o sebe.

Člověk, který v Libanonu bude prodávat naše Cyklo speciální brýle R2 –  s odhodláním a krok za krokem bude rozjíždět svůj malý byznys v cyklospeciálkách v Bejrůtu a okolí…

Rozloučil se s námi zvláštním gestem –  podal nám levou ruku dlaní dolů –  nevím co to znamená, ale cítil jsem v tu chvíli zvláštní spřízněnost…